MegaTraveller 1 - The Zhodani Conspiracy

Bylo mi patnáct, měl jsem 386 s co-processorem a myslel jsem si, že vesmír začíná a končí u Elite. Pak mi kamarád přinesl diskety s MegaTraveller 1 a já si najednou připadal, jako bych dostal tlusté manuálové brožury k prapůvodní stolní hře místo ovládání lodi.

MegaTraveller 1: The Zhodani Conspiracy z roku 1990 je RPG zasazené do sci-fi univerza Traveller, které Game Designers' Workshop znali dokonale — sami stáli za původní papírovou hrou. Hráč sestavuje skupinu postav a vydává se na vyšetřování konspirace v prostředí vzdálených hvězdných systémů, vesmírných přístavů a planetárních povrchů. Není to fantasy s mečem, ale hard sci-fi s terminologií, která předpokládá, že víte, co je subsidized merchant a proč záleží na social standing při sjednávání průchodu lodí.

Hra se ovládá kombinací klávesnice a textových příkazů, pohyb po mapách je tahový a souboje vyžadují trpělivost — nebo spíš schopnost číst situaci, protože smrt přichází snadno a bez omluvy. Tvorba postav vychází přímo z pravidel stolní hry a je překvapivě komplexní: statistiky, povolání, zkušenosti z předchozí kariéry. Jenže právě tahle věrnost předloze je zároveň největší bariéra vstupu. Bez přečtení manuálu se hra tváří jako nepřátelský černý monolit.

Co si na ní pamatuju nejlíp, je pocit světa s historií. Dialogy nejsou hluboké, ale vesmír za nimi dýchá — bylo znát, že vývojáři netahali kulisy z ničeho. Zhodani jako antagonisté mají svoji logiku, nejsou to jen generičtí záporáci. Technicky hra v roce 1990 nevynikala ani graficky, ani zvukově — Sound Blaster z ní vytáhl přijatelné, EGA paleta dělala co mohla. Zestárlo to přesně tak, jak by člověk čekal: rozhraní je dnes nepřívětivé, část herní logiky je zakopána do manuálu, který u online verze nemusíte mít po ruce.

Dnes tahle hra sedne úzkému publiku — těm, kteří mají rádi RPG s nárokem, zajímá je sci-fi světobudování a nevadí jim, že hra je víc simulace než zábavní park. Pokud vás láká Traveller jako systém nebo máte chuť vidět, jak tabulka atributů z papírové hry přežila přesun na obrazovku, stojí to za hodinu nebo dvě. Pohodlná hra to není ani náhodou. Ale já ji mám zapsanou na seznamu věcí, které mě naučily, že vesmír nemusí být jednoduchý, aby byl zajímavý.