The Magic Candle

Rok 1989, venku zuří Ultima a Wizardry a každý druhý vývojář se snaží nakopírovat jejich přímočarý vzorec: poraz draka, zachraň svět, titulní obrazovka. Mindcraft tehdy šel jinak. The Magic Candle má cíl, který v té době skutečně překvapil — nemusíš nikoho porazit v závěrečném souboji. Musíš stihnout rituál dřív, než dohoří titulní svíčka. Hodiny tikají doslova.

Jde o tahovou RPG z pohledu shora, zasazenou do klasického fantasy světa s eldrickými démony, mágii a skupinou hrdinů, které si sestavuješ z dostupných kandidátů. Cíl je prostý, ale cesta k němu nikoli: posbírat potřebné ingredience a znalosti, které jediné umožní démona Dreegana zapečetit zpátky. Záchrana světa ano, ale spíš detektivně-logisticky než akčně.

Mechaniky jsou dnes docela svérázné. Každá postava má vlastní časový rozpočet na den, takže je musíš efektivně rozdělovat mezi trénink, odpočinek, nákupy a pohyb po mapě. Jedna postava cvičí šerm, druhá se učí u místního mága — a ty hlídáš, aby nikdo nezkolaboval vyčerpáním. Je to mikromanagement, který tehdy působil jako objev, dnes může chvíli trvat, než mu přijdeš na chuť. Souboje jsou tahové a solidní, i když bez zvláštních okras. Ovládání přes klávesnici je typicky dobové — menu na menu, nic intuitivního, ale na rok 1989 to byl standard.

Co z téhle hry zůstalo v paměti? Ten tlak. Svíčka hoří a ty víš, že každý zbytečně strávený den se počítá. Niet žádného volného průzkumu ve stylu „projdu každou kobku jen tak pro jistotu" — nebo spíš ano, ale za cenu. Ten design byl na přelomu osmdesátých a devadesátých let v počítačovém RPG opravdu čerstvý a věnoval se hráčům, kteří chtěli víc než jen grindovat úrovně. The Magic Candle vyšel bez větší reklamy a do velkých hitparád se nedostal, ale mezi tehdejšími puristy žánru měl solidní pověst. Zaslouženě.

Dnes je to hra pro trpělivé. Pokud tě neodradí textové rozhraní, absence moderního komfortu a nutnost vést si vlastní poznámky o tom, co jsi kde zjistil, tak v The Magic Candle najdeš RPG s promyšlenou strukturou a atmosférou, která nepotřebuje hezkou grafiku. V prohlížeči přes DOSBox ji rozjedeš snadno a první hodiny tě buď pohltí, nebo ne. Jestli ses v devadesátkách bavil u Ultimy čtyři a pět, existuje slušná šance, že tě pohltí.