Caveman Ugh-Lympics

Rok 1989, léto, vedro, a já sedím u počítače a snažím se přimět pravěkého chlapíka, aby hodil mamutí kost co nejdál. Caveman Ugh-Lympics od Dynamix byl přesně ten typ hry, který v nás tehdy vyvolával řev radosti i vztek — záleží na tom, jestli vám zrovna šlo rytmické mačkání kláves.

Koncept je prostý jako palice: olympijské hry v době kamenné. Žádná atletika v moderním stadionu, žádné lycra oblečky. Místo toho pravěcí borci závodí v disciplínách, které Olympic committee nikdy neschválí — hod kamenem, závod na mamutovi, skok přes dinosaura a podobné nesmysly, které dávají smysl jedině tehdy, když si člověk řekne, že Fred Flintstone byl zlatý nápad. Dynamix to celé zabalili do kreslené grafiky, která tehdy vypadala svěže a dnes působí jako omalovánky nalezené v krabici od bot.

Hra podporuje více hráčů, až šest, a to byl tehdy klíčový prodejní argument — a taky jediný způsob, jak si z ní vytěžit maximum. Mechaniky jsou postavené na přesném načasování a mačkání kláves, což je klasický přístup z éry Track & Field arkád. Solo hraní vás baví možná hodinu, pak začnete tušit, že variace je omezená. Počítačoví soupeři nehrají nijak oslnivě. Ale posaďte k jedné klávesnici dva kluky v roce 1989 a máte konflikt, který přetrvá do večeře.

Ugh-Lympics si pamatuju jako hru, která nebrala sebe příliš vážně — a to bylo v té době vzácné. Dynamix měli tehdy dobré roky před sebou, ale tohle byl příjemný výkřik do tmy: humpolácký humor, prehistorická témata a žádné snahy o epický příběh. Grafika i zvuky zestárly snesitelně, i když CGA/EGA paleta nezklame svou syrovostí. Větší problém je, že obsah disciplín byl od začátku skromný — a to se dnes neukryje za nostalgii tak snadno jako jindy.

Dnes si Caveman Ugh-Lympics sedne hlavně na ty, kteří hledají krátkou retro zábavu nebo vzpomínku na dobu, kdy party hra znamenala souboj u jedné klávesnice. V prohlížeči přes DOSBox ji rozjedete bez problémů, a pár disciplín vás pobavit dokáže. Jen nepočítejte s tím, že u toho strávíte celý víkend.