Blades of Steel

Bylo to poprvé, co jsem na obrazovce viděl hokejisty, kteří se skutečně hýbali jako hokejisté. Rok 1988, Konami, a najednou byl lední hokej na počítači víc než jen pohybující se ASCII znaky.

Blades of Steel je arkádový hokej — žádná přestupová okna, žádné statistiky, žádný management. Vyberete si tým, nastoupíte na led a hrajete. Cíl je prostý: dát víc gólů než soupeř. Konami tehdy neměla zájem simulovat skutečnou NHL, chtěla rychlou, čitelnou a zábavnou hru, a to se jim povedlo.

Pohled je izometrický, kamera sleduje puk, tempo je svižné. Ovládání je přímočaré — střelba, přihrávka, bruslení. Hra se ovládá snadno, ale zvládnout ji dobře chce čas. Co mě tehdy zaujalo a co funguje dodnes, jsou rvačky. Když se dva hráči srazí dostatečně dlouho, přejde hra do pěstního souboje v reálném čase. Prohrajete-li rvačku, jdete na trestnou. Vyhrajete-li, hrajete dál. Takový systém v roce 1988 působil skoro jako malý zázrak.

Zajímavost, na kterou stojí za to upozornit: původní Blades of Steel vyšel v roce 1987 jako arkádová hra, pak přišly porty na různé platformy včetně NES a Commodore 64. Verze pro PC je jedna z těchto konverzí. A C64 verze — ta byla ve své době výjimečná tím, že šlo o port z počítačové arkády na domácí osmibitový stroj, ne naopak, jak bylo tehdy zvykem. Grafika na C64 byla překvapivě věrná originálu a hra si zachovala to hlavní — dynamiku a zábavnost.

Co zestárlo špatně? Brankář je trochu tupý, AI soupeřů nepředstavuje žádnou skutečnou výzvu a po hodině hraní máte pocit, že jste viděli vše. Hra počítala s tím, že druhého hráče posadíte vedle sebe — a tam Blades of Steel opravdu zazářil. Sám proti počítači to byl spíš rozcvičovací záběh.

Dnes je to kousek, který sedne hlavně těm, kdo chtějí vidět, jak arkádový sport vypadal, než ho žánr zahltil licencemi a čísly. Dvacet minut s kamarádem u jedné klávesnice, trocha rvačky, pár gólů — to je pořád příjemně strávený čas. A pro pamětníky je to prostě připomenutí doby, kdy stačilo málo a fungovalo to.