A Nightmare On Elm Street

Freddy Krueger mě v osmdesátkách doopravdy děsil. Ne tak, aby mě z toho přešla chuť na hry, ale dost na to, abych si v roce 1989 s bušícím srdcem pustil tohle od Westwood Studios a doufal, že monitor nebude jediná věc, která v pokoji svítí.

A Nightmare on Elm Street je akční plošinovka zasazená do světa stejnojmenné filmové série. Hráč prochází prostředími volně inspirovanými filmy — ulice, sklepy, továrna na kotly — a čelí Freddyho přisluhovačům i jemu samotnému. Cíl je prostý: přežít, sbírat části Freddyho kostry rozptýlené po úrovních a definitivně ho zničit. Na papíře to zní jako slušný základ pro hororovou akci.

V praxi je to komplikovanější. Westwood zvládl atmosféru lépe, než bych čekal — temné barvy, tiché lokace, hudba, která šla tehdy ze Sound Blasteru a dělala své. Ovládání ale nikdy nebylo ostré. Pohyb postavy působí těžkopádně, kolize s nepřáteli jsou nepředvídatelné a obtížnost poskakuje způsobem, který ani tehdy nepůsobil jako záměr. Zkrátka hra, kde člověk umřel víckrát na blbý skok než na Freddyho dráp.

Co je dnes zajímavé: Westwood Studios, v té době ještě malá firma před svým průlomem s Eye of the Beholder a Command & Conquer, ukazuje tady, jak se pracovalo s licencí bez velkého rozpočtu. Hra neshání filmové záběry ani hlášky, staví se na vlastní nohy. Díky tomu zestárla čestněji než mnoho jiných licenčních her té éry, které byly jen interaktivní reklamou. Atmosféra zůstává přijatelná. Hratelnost zůstala přesně tak problematická, jak byla při vydání.

Dnes si ji v prohlížeči zahraje hlavně ten, kdo filmovou sérii zná a chce vidět, jak se v roce 1989 vypadalo „přenesení hororu do PC hry". Jako dokument doby funguje spolehlivě. Jako zábava vydrží možná dvacet minut, než si vzpomenete, proč jste tuhle záložku vlastně otevřeli. Freddy se přitom se nepřiblíží ani na dosah drápů k tomu, co dokázaly pozdější hororové tituly. Ale kdo nečeká zázrak, najde tu aspoň duch správné éry.