Pit-Fighter

Pamatuju si ten moment, kdy jsem poprvé viděl Pit-Fighter v herně. Digitalizovaní bojovníci, reálné pohyby, krev — v roce 1990 to v arkádách vypadalo jako zjevení. Pak přišel port na PC.

Pit-Fighter je bití. V doslova nejjednodušším možném smyslu — vrhneš se do arény, kde na tebe čekají protivníci, a bijete se, dokud jeden z vás nepadne. Žádný příběh, žádná hluboká motivace. Jen pěsti, kopance a publikum, které na vás čučí a občas do ringu hodí barely nebo třeba motorku k použití jako zbraň. Atari to v arkádách postavilo na technologickém triku: herci byli nafoceni a digitalizováni, což tehdy působilo jako budoucnost bojových her.

Na PC z té budoucnosti moc nezbylo. Ovládání je těžkopádné, animace vypadají, jako by postavy pohybovaly ponořené v medu, a celý dojem je takový — jako bys hrál arkádový automat přes tlustou vrstvu frustrace. Dva hráči na jedné klávesnici sdíleli prostor tak nešikovně, že dohoda o klávesách zabrala víc času než samotný zápas. Obtížnost skáče nepravidelně a nepřítel tě někdy prostě zamáčkne do rohu a nevylezeš. Žádná taktika, žádná odpověď — jen restart.

Historicky má Pit-Fighter svoje místo. Digitalizovaná grafika bojovníků předběhla Mortal Kombat, který přišel až o rok později a ten přístup dotáhl k dokonalosti. Atari mělo nápad, ale provedení portů bylo slabé napříč platformami — PC verze z roku 1991 je toho smutným důkazem. Hru si dnes pamatujeme spíš jako zajímavou kapitolu v kronikách žánru než jako něco, k čemu se chce člověk vracet z vlastní vůle.

Komu dnes Pit-Fighter sedne? Hlavně těm, kdo chtějí vidět, jak vypadal pokus o realistickou bojovku dřív, než to kdokoliv uměl pořádně udělat. Jako historický artefakt má hodnotu. Jako herní zážitek — to je jiná otázka. V prohlížeči si ho zahraj, přežij pár kol, oceň tu digitalizovanou bizarnost a pak s klidným svědomím zavři záložku.