Origamo

Origami na počítači. Přečtete to a trochu se zamyslíte, jestli tahle myšlenka vůbec dává smysl. Destiny Software Productions z ní v roce 1994 vyrobili logickou hru pro DOS, která má s papíroskládačstvím společný spíš estetický záměr než skutečnou mechaniku.

Origamo je bludiště složené z místností, přes které se musíte probojovat, abyste hru dokončili. Vizuálně se odvolává na vzdálený východ, japonskou estetiku, papírové tvary. Prodejní pitch zněl jako křížení Tetrisu s puzzle-skládačkou, což je v roce 1994 docela sexy kombinace — Tetris tehdy ještě nebyl starý, byl to fenomén, a každý se k němu rád přirovnal.

V praxi to znamená, že v každé místnosti řešíte prostorový nebo tvarový problém — jak pasují části do sebe, kudy vede cesta dál, co je potřeba poskládat nebo přemístit. Ovládání je jednoduché, rozhraní nemá žádný zbytečný balast. To je na jednu stranu čistota, na druhou stranu hra moc nepomáhá, když se zaseknete, a zaseknou se slušný kus hráčů dřív, než se dostanou do druhé třetiny.

Co si na Origamu pamatuju — nebo spíš co na něm stojí za zapamatování — je ta klidná atmosféra. Nezkoušelo vás stresovat časovačem na každém kroku, nebylo hlasité. V době, kdy polovina DOSových her řvala do Sound Blasteru skřeky a exploze, bylo tohle jako kabinet u zdi. Problém je, že ta tichost občas sklouzla do nezapamatovatelnosti. Origamo není hra, o které byste s kamarádem vytáhli řeč o přestávce. Je to hra, na kterou si vzpomenete, když narazíte na název.

Dnes sedne hlavně tomu, kdo má rád klidné logické hry bez moderního záře a tutoriálů na čtyři obrazovky. Retro puzzle fanoušci, co projeli všechno od Sokovana výše, tady najdou hodinu dvě příjemného přemýšlení. V prohlížeči ji dnes rozjedete přes DOSBox-based emulátor bez instalace a bez nostalgie za ovladači — a to je přesně ta správná cesta, jak ji okusit, aniž byste do toho investovali víc než odpoledne.