Obitus

Rok 1991, mám dvanáct let a přesně takový úvodní blesk dopadající do lesa a vyvolávající záhadnou věž by mě tehdy dokázal koupit na celé odpoledne. Obitus od Scenario Software na tu náladu vsadil vše — a pak nechal hráče stát uprostřed prázdného světa bez mapy, bez questů a bez tušení, co vlastně dělat.

Jde o RPG z doby, kdy žánr ještě neměl ustálená pravidla. Svět je fantasy, prostředí připomíná dungeon crawler kombinovaný s dobrodružným průzkumem, a příběh — no, příběh tu prakticky není. Úvodní animace s bleskem a věží naznačí, že se děje něco mysteriózního. Pak dostanete ovládání a jste sami. Žádná dějová linie, žádné zadání. Jen svět a vy v něm.

Hratelnost stojí na průzkumu a soubojích. Pohled je izometrický nebo poloperspektivní podle části hry, ovládání zvládnete bez manuálu — ale bez manuálu se daleko nedostanete, protože hra nespoustu věcí nevysvětluje. Mechaniky jsou solidní na svou dobu, souboje mají tah a trochu taktiky. Problém je, že bez jakékoli narativní kostry se motivace rychle vytrácí. Chodíte, bojujete, prozkoumáváte — a brzy se ptáte proč.

Co Obitus přinesl, byl vizuální dojem. V režimu VGA 16 barev vypadal na rok 1991 obstojně, a ta úvodní sekvence skutečně fungovala jako malé kino — o to větší byl pak kontrast s prázdnotou, která následovala. Hra vyšla také na Amigu a později se objevila na konzolích, takže šlo o ambicióznější projekt než typický garážový titul. Ale ambice a výsledek jsou dvě různé věci. Dnes na hru zestárlo hlavně to mlčení — absence jakékoli navigace hráče, která tehdy mohla vypadat jako tajemnost, teď působí spíš jako nedodělanost.

V prohlížeči se Obitus vyplatí zkusit hlavně tehdy, pokud vás baví dungeon crawlery z přelomu 80. a 90. let a nevadí vám, že hra vám nic nedá zadarmo — ani vysvětlení. Je to archeologický artefakt, ne zábavný večer. Ale ten blesk a ta věž z úvodu? Pořád to má říz.